O obci

Osudy Bernardova jsou od počátku spojeny
s novodvorským panstvím. Obec dal založit hrabě Bernard Věžník roku 1680 na pozemcích sousedního kobylnického dvora. Od Lukaveckých z Lukavce koupil pozemky v sousedství dvora a usadil zde 10 chalupníků. Z těchto skromných začátků vyrostla současná obec. Po zániku novodvorského panství v roce 1848 se Bernardov od stal osadou Kobylnic. Osamostatnění mu přineslo až převedení Bernardova do okresu Přelouč v roce 1948. V roce 1960 byl převeden zpět do nově vzniklého sloučeného okresu Kutná Hora. Roku 1980 byl začleněn Bernardov do střediskové obce Mikuláš. Po roce 1989 se opět osamostatnil. Bernardovský dvůr zůstal součástí velkostatku Nové Dvory. Koncem 19. století byl odprodán rodině Milíků, kteří zde hospodařili až do roku 1948. Poté se dvůr stal základem bernardovského JZD, které zde vzniklo pozdě - až v roce 1957. Svojí samostatnost si udrželo i v roce 1960, kdy se okolní družstva slučovala do větších celků. V roce 1975 však bylo družstvo zahrnuto do JZD Kačina v Mikuláši. V současné době v obci ZOS Kačina provozuje bramborárnu a probíhá zde výstavba porodny prasat.
Vrcholu svého demografického rozvoje dosáhl Bernardov v roce 1880, kdy zde mělo svůj domov 338 obyvatel. Poté již bydlelo v Bernardově stále méně lidí. Stavební rozvoj obce byl víceméně plynulý, počet domů v obci se postupně zvyšoval z 40 začátkem druhé poloviny 19. století až na dnešních 88 domů. Část z nich však již slouží jen rekreaci.

Hospoda Čp. 12. Názorným dokladem, že uznávaným vzorem pro venkovské stavby byla panská architektura byť třeba jen ta hospodářská, je bernardovská hospoda. Jednalo se totiž o dominikální, panskou hospodu a Chotkové na ní nešetřili. Její podoba s řadou chotkovských hospodářských dvorů je až zarážející. Byla postavena někdy počátkem 19. století a svým slohem se hlásí ke klasicismu.

Panský dvůr. Dvůr schovaný za řadou vlašských topolů. Stojí zde již od doby, kdy Bernard Věžník na konci polností kobylnického dvora dal postavit dvůr a u něho usadil své poddané. V meziválečném období ho vlastnila rodina Milíků, která zde také vysázela radu topolů. Dvůr patří k těm světlým výjimkám, jež se dočkaly citlivé opravy po roce 1989.

Špýchar bývalého panského dvora. Do tohoto špýcharu se muselo vejít veškeré obilí z dominikálních polí v bemardovském a z částí i v kobylnickém katastru. Špýchar pochází z 18. století a svým systémem odvětrání se může směle měřit se současnými stavbami podobného účelu.







Čp. 10. Jedna z nejstarších chalup v Bernardově, výjimka, jež potvrzuje pravidlo. Chalupa z přelomu 18. a 19. století s roubenou světnicí. O jejím značném stáří svědčí i to, že byla podepřena tzv. kozou, jež vynášela stropní trámy. Zvyšující se estetické požadavky, snaha dostát požárním přepisům i pokus o zlepšení izolace obytné místnosti vedla k nahození chalupy omítkou, takzvaně “do kožichu".

Chalupa čp. 9. V druhé polovině 19. století již dřevěné stavby nahradily stavby z kamene. V Bernadově to bylo o něco dříve než v okolních obcích. Proto je zde dochovaná jen jediná z části roubená chalupa. Může za to především snadná dostupnost kamene. Ještě v 19. století byla v lese na hřebeni Železných hor skaliska. Dnes po nich zbyly jen opuštěné jámové lomy a místní názvy jako Císařská či Černá skála. Tato usedlost pochází ze 70. let 19. století.

Špýchar u čp. 4. Z usedlosti čp. 4 zůstal dnes již jen tento jednoduchý kamenný špýchar z druhé poloviny 19. století. Sloužil k ukládání obilí a stál vždy proti oknům přes dvůr do světnice, aby byl všem na očích. Vždyť obilí bylo to nejdražší, co na vesnici měli a zásoba obilí rozhodovala i o úrodě příštího roku.

Čp. 41 - kovárna. Moderní rodinný domek s nezvyklým přesahem střechy v pravé části. Jeho původní funkci symbolizuje podkova na nízkých zčernalých dveřích. Zde pracoval kovář. Za povšimnutí stojí i stodola sousední hákové chalupnické usedlosti s atypických vysokým klenutým vjezdem místo obvyklého pilířového vjezdu.

Lázně. Dnes již bernardovská studánka poskytuje svoji vodu pouze kojencům. Dříve zde byly postaveny vanové lázně. Zanikly však již počátkem století a zbyl jen romantický potůček klikatící se lesem. Místy si razí cestu náplavy s podivnými lesknoucími se střípky. Jsou to pozůstatky po činnosti zdejších perleťářů přivydělávajících si k zemědělství výrobou knoflíků.